O dušičkách

Jedna taková malá se ztratila. Odešla neznámo kam a nikdo už ji neviděl. Nikdo neví, jak si sama poradila a jestli se v pořádku dostala tam, kam chtěla. Ale na Zemi po ní zůstala prázdnota, tichý kout, smutná nálada. Taková, s jakou po někom teskníme, koho jsme měli rádi a on byl součástí našeho života. Zůstal jen pocit bezmoci, ten pocit beztíže, ten pocit, který se slovy popsat nedá…

Kolem nás

Není důležité, jak se věci přihodí. Důležitější je, že vesmír si skládá svoji mozaiku bez našeho souhlasu, přesně tak, jak to má být. A věci se dějí, čas plyne, životy se mění. Každý den přinese něco nového. Každý den se něco končí a každý den se něco nového začíná…

Syndrom tikajících hodin

V tom životním kolotoči a koloběhu světa se otáčejí miliony malých hodinových koleček v jednom obřím velkém soukolí stroje času. Všechna se otáčejí stejně rychle a nikomu nenadržují, ani nikoho neokrádají. Čas je ke všem stejně spravedlivý. A je potřeba ho brát vážně. I když ona dušička ještě ani nedospěla, aby se z ní stala duše, má pro nás vzkaz. Každý si ho může přečíst z hvězdné oblohy, nepopsaného listu papíru, může ho uslyšet ve slovech bohoslužby nebo najít ve slokách básní. Vzdalující se melodie je také vzkazem…

Dušičkové období

Každý živý tvor má někoho blízkého, nebo ho alespoň na čas měl. A i když mu někdo odejde za horizont do říše snů, nemusí to být zrovna ztráta. Bloudící dušičky nám svítí na cestu do našeho svědomí a čekají, až se rozedníme, až pochopíme. Nemohou odejít ani dospět, protože jejich úkol ještě není u konce. Lidé mají zakořeněné různé tradiční projevy lásky ke svým milovaným a svoje city projevují, nebo také ne. Dušičkový čas se však bez ohledu na to stává každoročně obdobím vzpomínání, děkování, odpuštění. Může být důvodem k niternému zamyšlení, které každý prožíváme jinak…

Ve světle svíček

Ztichlý podzim někteří rozveselují novodobým Halloweenem, ale ani smějící se dýně nepřesáhne onu pokoru, se kterou se dušičky vracejí. Ve vzpomínkách oživují chvíle dávno minulé, které nemusí nutně evokovat slzy – protože ta dušička, co se vrátila, se lehce usmívá. Jde blíž a blíž, a nese poselství. S ní najednou uvnitř nás něco roztaje. Vrací se právě tak intenzívně, jak velké pouto s ní máme. Takže někdo ji vůbec nevidí, ani necítí. Ale stačí zapálit byť jen malou svíčku, byť jen malé světýlko naděje, byť jen nepatrný záblesk lásky. Ten, který nás lidi odlišuje od všeho neživého.