ROZHOVORY

Obvykle se do nich nemusíme nutit – povídání je čímsi přirozeným a pro lidi příznačným. Dorozumívat se mezi sebou je zákonitostí, neodmyslitelně patřící k životu. Je to prostředkem ke sdílení všeho příjemného i nepříjemného, dobrého i špatného. A navíc, pokud člověk netrpí samomluvou, je to docela zábavné…

 

Srdce, povídej

Zatlouklo na vrata a nakouklo do mého nitra. Má svoje názory a mně se líbí, když mi srdce radí. Jeho mluva má vždycky pořádnou váhu, prostě jde pěkně od srdíčka. Jeden by se rozplakal a láskou by je rozmačkal. Srdečné chování napovídá, že je všechno na dobré cestě. Tolik toužíme po lásce a spříznění, po něžných slovíčkách, naplnění a pohlazení. Ne já, ale mé srdce to potřebuje a rozbuší se ještě mnohem hlasitěji. Buď silné, srdce moje, bij a povídej. Nebo raději napovídej…

Promluvte mi do duše

V duši je to všechno jinak. Permoníčci pobíhají a vládne tu zmatek. Z duše nerad má člověk neuspořádané a rozhárané věci. Potom je dobré si v sobě uklidit, udělat pořádek, uspořádat vše a zbavit se nepotřebného harampádí. Oprostit se od škodlivého a škodícího, vypudit našeptávače a vyčítače, odhodit strachy, obavy a bázně. Duše má ráda vše uspořádané a jasné. Žádná překvapení, žádné zvraty, žádná tajemství a žádní kostlivci ve skříni. Duše je čistá a hluboká jako tůň. Duše je milující, chápající, tichá a přesto častokrát tak burcující. Když se k nám sklání, je laskavá. V dobré duši vládne klid, pokoj, mír a harmonie.

Odpověz, rozume

A tak se někdy ptáme: Co ty na to, rozume? Co myslíš? Poraď nebo alespoň poskytni malou nápovědu, zda kráčíme po té správné cestě, s tím správným člověkem, v té správné, vyšlapané brázdě… Nebo bude lepší vyšlapat si vlastní chodníček? S rozumem jsme v koncích a to hlavně tehdy, když bije srdce na poplach a dává co proto rozjitřené duši. Pak je jedno, co se patří a sluší. Realita je jenom jedna  a rozum to ví docela přesně, jenom lidé ji někdy nějak nechtějí vidět. Nemají rádi pravdu a chytají se stébel milosrdných lží. Co odpovíš, rádce mého já?

Mám takový pocit…

Nejblíže a stále po ruce máme intuici. Nenápadná nápověda, vědomé nevědomí anebo nevědomé vědomí, inspirace, motivace, nápady či vnuknutí – zkrátka něco mezi nebem a zemí. Náhlé déjá vu může všemu udělat přítrž. Vždyť tohle všechno už tu jednou bylo, cítíme, myslíme, tušíme a tolik to chceme. Nebo se toho tolik bojíme. Stojíme na prahu nového desetiletí a máme pocit šíleně letícího, stále více uspěchaného času – srdce se unavuje, duše je bezedná a nenaplněná, rozum si vzal dovolenou a intuice je jako zamlžené zrcadlo. Náhle ono sveřepé JÁ stojí nad propastí a neví… Kudy vede cesta? Jediným pojítkem všeho světa je zklidnění. Rozjasnění mysli přináší náhlé prozření – otočka na patě o 180, někdy až 360 stupňů a náhle vidíme jiný směr. Rodí se nový, nepopsatelný pocit, že to bude šťastné rozhodnutí, pokud nebudeme couvat či havarovat. Řiďme se tedy svým vlastním srdcem, používejme svůj vlastní mozek a neopomínejme ani svá nenadálá tušení. Všechno v naší duši má své místo a všechno je v harmonii.

Klidný rok všem, kteří doufají, věří a neztrácejí naději…